V den letnic, sesláním Ducha svatého, se církev viditelně představila světu. Dar Ducha svatého zahajuje nový čas „rozdávání tajemství“: čas církve, v němž Kristus zjevuje, zpřítomňuje a sdílí své dílo spásy prostřednictvím liturgie své církve, „dokud on nepřijde“.
Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu, tvůrcem „mistrovského Božího díla“, kterým jsou svátosti. Duch chce a působí v srdci církve, abychom žili z života vzkříšeného Krista. (Katechismus katolické církve 1076, 1091)
Symbolem Ducha svatého je nejčastěji holubice, voda, oheň, oblak a světlo nebo ruka.
Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm – křest, biřmování, eucharistie (sv. přijímání), smíření (sv. zpověď), pomazání nemocných, manželství a kněžství. Sedm svátostí se týká všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. (KKC 1210)
Svátosti uvedení do křesťanského života
- křest, biřmování a eucharistie – pokládají základy každého křesťanského života. (KKC 1212)
Svátosti uzdravovaní
- smíření, pomazání nemocných – díky těmto svátostem v sobě uchováváme Boží život získaný skrze křest, biřmování a eucharistii. Tento nový Boží život může být oslaben, ba dokonce ztracen hříchem. V těchto svátostech se Ježíš projevuje jako lékař našich duší a těl. (KKC 1420)
Svátosti ke službě společenství
- manželství, kněžství – jsou zaměřeny na spásu druhých. K osobní spáse přispívají tím, že slouží druhým. (KKC 1533)
Svátost křtu
Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání. (KKC 1213)
Sám Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v řece Jordánu svatým Janem Křtitelem a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19-20)
Kdo může přijmout svátost křtu?
Podmínky pro udělení křtu:
„K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“ (KKC 1246)
- víra ve spásu skrze Ježíše Krista (u dětí víra rodičů a kmotrů)
- u rodičů malých dětí se předpokládá minimálně civilní sňatek, pro základní charakter rodiny, ve které bude dítě vyrůstat
- rodiče spolu s kmotrem dbají o křesťanskou výchovu dětí, ke které patří ve školním věku návštěva výuky náboženství
- u kmotra se předpokládá život z víry (pokud žije v domácnosti s partnerem, je nutná svátost manželství)
- příprava rodičů a kmotra
- příprava dospělých katechumenů trvá nejméně rok
- v případě dětí školního roku se jeho příprava uskutečňuje v rámci výuky náboženství
V naší farnosti se křest dítěte uděluje obvykle ve farním kostele při mši nebo po mši svaté. V případě křtěnce z jiné farnosti (určuje místo trvalého bydliště) se vyžaduje propuštění ke křtu od tamního duchovního správce.
Zájemcům o svátost křtu doporučujeme prostudovat organizační informace.
Svátost biřmování
Je nazývána svátostí křesťanské dospělosti nebo také svátostí Ducha svatého. Tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.
Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic.
Příprava na biřmování je zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým… Proto také katecheze před biřmováním usiluje o to, aby probudila smysl pro příslušnost k církvi a k farnímu společenství.
V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:
- hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství;
- pevněji nás spojuje s Kristem;
- rozmnožuje v nás Dary Ducha svatého;
- dokonaleji nás připoutává k církvi;
- poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.(KKC 1302-1303)
Kdo může přijmout svátost biřmování?
Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu (KKC 1306); bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené. Českou biskupskou konferencí je pro naše podmínky stanoven věk min. 15 let.
Tuto svátost uděluje obvykle biskup. V případě křtu dospělé osoby může tuto svátost udělit také kněz.
Svátost eucharistie
Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve…
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka. (KKC24)
Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Toto shromáždění stále zůstává středem života církve. A tak od jednoho slavení eucharistie k druhému, Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“ k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království. (KKC 1334-1344)
Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat tělo Páně při přijímání přináší jako hlavní plod důvěrné spojení s Ježíšem Kristem. Pán totiž řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“(Jan 6, 56) Život v Kristu má svůj základ v eucharistické hostině: „Jako mne poslal živý otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.“ (Jan 6,57)
Slavení mše svaté je první a nejdůležitější projev eucharistie ve farním společenství. Dává základ a smysl všem ostatním aktivitám.
Kdo může přijmout svátost oltářní?
Každý pokřtěný, žijící ve společenství katolické církve. Pokud si je vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, je nutné přijmout nejdříve rozhřešení ve svátosti smíření. (KKC 1415). Církev ukládá věřícím, aby se „o nedělích a svátcích“ účastnili nedělní liturgie a aby přijímali alespoň jednou za rok eucharistii a aby na ni byli připraveni svátostí smíření. (2. vatikánský koncil, OE 15)
Církev doporučuje všem věřícím, aby přijímali eucharistii každou neděli i každý den. Jít k přijímání znamená přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval. Pán se k nám obrací s naléhavou výzvou, abychom ho přijímali v eucharistické slavnosti: „Amen, amen pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život… Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (KKC 1382, 1389; Jan 6, 53, 56)
Velkým svátkem pro farnost je „první svaté přijímání“. Týká se obvykle dětí navštěvujících 3. třídu základní školy. Slavnost prvního svatého přijímání se koná na přelomu května a června. Příprava „prvokomunikantů“ se uskutečňuje v rámci výuky náboženství ve škole a také při tematických setkáních během školního roku.
Svátost smíření
Nazývá se svátost obrácení, protože Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se také svátostí pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka. (KKC 422)
Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení. (KKC 1422)
Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého samaritána, který ošetřuje rány, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu. Kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi. (KKC 1465)
Kdo může přijmout svátost smíření?
Každý pokřtěný, který s lítosti předkládá Bohu své viny a s nadějí hledá jeho milosrdenství.
Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.
V naší farnosti se zpovídá přede mší svatou a mimořádně před vánočními a velikonočními svátky dle uveřejněného rozpisu.
Svátost pomazání nemocných
Nemoc a utrpení patří k nejzávažnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. (KKC1500)
Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité.(KKC 1501)
Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných.
(KKC 1511)
Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. (KKC 1499) Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a k jeho smrti“ jsou tak „prospěšní Božímu lidu“. (KKC 1520-1522)
Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimiztotožňuje: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě.“ (Mt 25,36)
Kdo může přijmout svátost pomazání nemocných?
Pomazání nemocných není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří. (KKC 1514)Vhodné je přijmout tuto posilu v případě závažné operace, nebo náhlého zhoršení zdravotního stavu.
V případě zhoršení zdravotního stavu Vašich blízkých se pokládá volání kněze za jednu z důležitých povinností křesťanské lásky. V záležitosti smíření člověka s Bohem a jeho posily na cestu k věčnosti je třeba překonat každý ostych a nerozhodnost. Na faru je možné z tohoto důvodu volat kdykoliv.
V naší farnosti se uděluje tato svátost společně všem, kteří o to požádají při nedělní bohoslužbě v blízkosti památky Panny Marie Lurdské (11.2), kdy slaví církev Světový den nemocných. Tato svátost je také příležitostně udělována při pravidelných měsíčních návštěvách nemocných duchovním správcem. O takovéto pravidelné návštěvy lze pana faráře požádat. Velmi rád vyhoví.
NÁVŠTĚVA NEMOCNÝCH A STARŠÍCH FARNÍKŮ – každou druhou sobotu. Začátek návštěv je od 10.00 h. Jména a adresy nemocných nahlaste prosím včas v sakristiích našich kostelů.
Svátost kněžství
Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby.(KKC 1536) Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „svaté kněžstvo“. (KKC 1546)
V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. Skrze svátostné kněžství, zvlášť biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako hlavy církve stala viditelná uprostřed společenství věřících. Podle krásného obratu sv. Ignáce z Antiochie biskup je jakoby živý obraz Boha Otce. Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení. Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. (KKC 1548-1551)
Kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista – hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť.(KKC 1552)
V případě této svátosti se jedná o tzv. služebné kněžství vycházející již ze starého zákona. Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry, v naději a lásce, v životě podle Ducha, služebné kněžství je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí (vkládáním rukou biskupa), svátostí kněžství. (KKC 1547)
Kdo může přijmout svátost kněžství?
„Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž.“ Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybrali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. (KKC 1577)
Nikdo nemá právo obdržet svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí být povolán Bohem. Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar. Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“ s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. (KKC 1578-1579)
Svatý farář arský o kněžství říká: „Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi… Kdyby člověk dobře pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou… Kněžství je láska Ježíšova srdce.“
Svátost manželství
Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh. (KKC 1602)
Sám Bůh je původcem manželství. Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení. (KKC 1203)
Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji.“ (Gn 1, 28, KKc 1604)
Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné; sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj… Už tedy nejsou dva, ale jeden.“ (Mt 19, 6, KKC 1614)
Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho církvi. (KKC 1646, 1647)
Kdo může přijmout svátost manželství?
Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. (KKC 1625)
Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“: „Přijímám tě za manželku“ — „Přijímám tě za manžela.“ Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním tělem“ (manželské spojení).
Pro snoubence žádající o církevní svatbu:
- úmysl uzavřít sňatek je třeba oznámit minimálně 3 měsíce předem;
- v případě, že jeden ze snoubenců je nepokřtěný (jiného vyznání), dostává od ordináře (biskupa) pro sňatek tzv. dispens;
- podmínkou k vydání dispense je závazek pokřtěné strany, že bude v manželství dbát na svou víru a v ní také vychovávat své děti, strana nepokřtěná bere závazek svého partnera na vědomí;
- pro uznání církevního sňatku státními úřady je nutné oznámit svůj úmysl na občanské matrice místa svatby, která vydá osvědčení o způsobilosti sňatek uzavřít;
- snoubenci, je-li to v jejich možnostech, navštíví kromě pohovoru s knězem také čtyři setkání pro přípravu k manželství na faře v Horní Cerekvi
- další záležitosti se řeší přímo s duchovním správcem
Zájemcům o přijetí svátosti manželství doporučujeme prostudovat organizační informace.